Airiños, airiños, aires
Airiños, airiños, aires,
airiños da miña terra,
airiños, airiños, aires,
airiños levaime a ela.
Sin ela vivir non podo,
non podo vivir contenta,
que a donde queira que vaia
cróbeme unha sombra espesa.
Cróbeme unha espesa nube
tal preñada de tormentas,
tal de soidás preñada
que a miña vida envenena.
Levaime, levaime, airiños,
como unha folliña seca,
que seca tamén me puxo
a callentura que queima.
¡Ay! si non me levás pronto,
airiños da miña terra,
si non me levás, airiños,
quisais xa non me conesan,
que a frebe que de min come
vaime consumindo lenta,
e no meu corazonciño
tamén traidora se ceiba.
[…]
Levaime, levaime, airiños,
levaime a donde espera
unha nai, que por min chora,
un pai que sin min n´alenta,
un irman por quen daría
a sangue das miñas venas,
e un amoriño, a quen alma
e vida prometera.
Si pronto non me levades
¡ay! morrerei de tristeza,
soia, nunha terra estraña
donde estraña me alomean,
donde todo canto, miro,
todo me dice ¡Estranxeira!
¡Ay! miña probe casiña!
¡Ay! miña vaca vermella,
años que balás nos montes
pombas qu´arrulás nas eiras,
mozas que atruxás bailando
redobre das castañetas,
[…]
¡Ai! quen fora paxariño
de leves alas lixeiras
¡Ai! con que prisa voara
toliña de tan contenta,
para cantar á alborada
nos campos da miña terra!
Agora mesmo partira,
partira como unha frecha,
sin medo as sombras da noite,
sin medo a noite negra;
e que chovera ou ventara,
e que ventara ou chovera,
voaría, voaría
hasta que alcansase a vela.
Pero non son paxariño
e irei morrendo de pena,
xa en lagrimas convertida,
xa en sospiriños desfeita.
[…]
Non permitás que aquí morra,
airiños da miña terra,
que inda penso que de morta
hei de sospirar por ela.
Aínda penso, airiños, aires,
que dimpois de morta sea
e aló polo campo santo,
donde enterrada me teñan,
pasés na calada noite
runxindo antre a folla seca,
ou murmurando medrosos
antre as brancas calaveras;
inda dimpois de mortiña,
airiños da miña terra,
Heivos de berrar: “ ¡Airiños,
airiños, levaime a ela!
Větříčku, větříčku, větře
Větříčku, větříčku, větře,
větříčku mého domova,
větříčku, větříčku, větře,
větříčku, zavaň mne tam.
Bez něj nemohu žít,
nemohu žít šťastně,
neboť ať jdu kdekoli,
pohlcuje mne hustý stín.
Pohlcuje mne černé mračno,
obtěžkáno bouřemi
a neskutečnou samotou,
která můj život ničí.
Zavaň mne, zavaň, větříčku,
jako suchý list,
jenž otupil tu bolest,
co mne svazovala.
Nezavaneš-li mne tam brzy,
větříčku mého domova,
nezavaneš-li mne tam, větříčku,
možná už mě nepoznají,
neboť ta horečka, jež mě ničí,
po kouscích mě zničí
a na mém srdíčku
vylévá si zlost, zrádná.
[…]
Zavaň mne, zavaň, větříčku,
zavaň mne, kde již čekají –
matička, jež pro mne slzy roní,
tatíček, jenž pro mne dýchá,
bratr, za nějž bych dala
krev v mých žilách,
a mládenec, jemuž bych duši
i život zaslíbila.
Nezavaneš-li mne tam brzy,
smutkem se utrápím,
opuštěna v neznámé zemi,
kde cizinkou mne nazývají,
a ať se podívám kdekoli,
vše na mne volá – tys cizí!
Můj ubohý domov.
Moje kravička plodná,
jehňátka, jež na horách bečí,
holubičky cukrující za letu,
děvčata, jež proháníš v tanci
za zvuku kastanět.
[…]
Kéž bych byla ptáčkem
s lehkými křídly!
Bez rozmýšlení bych letěla,
štěstím bez sebe,
opěvovat svítání
mezi lány mého domova.
Kvapně bych uletěla,
vystřelila bych jako šíp,
beze strachu ze stínu noci,
beze strachu z černé té noci,
v dešti i vichřici,
ve vichřici i v dešti,
letěla bych, letěla,
až bych ho konečně spatřila.
Já však nejsem ptáčkem
a pomalu utrápím se smutkem,
v slzy proměněna,
v povzdech rozplynuta.
[…]
Nedovol, abych zde skonala,
větříčku mého domova,
ačkoli myslím, že i po smrti
pro něj budu dýchat.
Přála bych si, větříčku, větře,
abys po mém skonu
tam, na hřbitov,
kde jednou budu pochována,
zavítal té tiché noci,
hučením mezi suchými listy,
bojácným šuměním
mezi bílými smrtihlavy,
také po mém skonu,
větříčku mého domova.
Volám na tebe – větříčku,
větříčku, zavaň mne tam!
TRADUCIÓN AO CHECO DE PAVLINA HRABEOVA
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
DESCARGAR CARTEL-POEMA
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .