Adiós ríos, adiós fontes

Adiós ríos, adiós fontes
adiós, regatos pequenos;
adiós, vista dos meus ollos,
non sei cándo nos veremos.

Miña terra, miña terra,
terra donde m’eu criei,
hortiña que quero tanto,
figueiriñas que prantei.

Prados, ríos, arboredas,
pinares que move o vento,
paxariños piadores,
casiña d’o meu contento.

Muiño dos castañares,
noites craras do luar,
campaniñas timbradoiras
da igrexiña do lugar.

Amoriñas das silveiras
que eu lle daba ó meu amor,
camiñiños antre o millo,
¡adiós para sempre adiós!

¡Adiós, gloria! ¡Adiós, contento!
¡Deixo a casa onde nacín,
deixo a aldea que conoso,
por un mundo que non vin!

Deixo amigos por extraños,
deixo a veiga polo mar;
deixo, en fin, canto ben quero…
¡quén puidera non deixar!

[…]

Adiós, adiós, que me vou,
herbiñas do camposanto,
donde meu pai se enterrou,
herbiñas que biquei tanto,
terriña que nos criou.

[…]

Xa se oien lonxe, moi lonxe,
as campanas do pomar;
para min, ¡ai!, coitadiño,
nunca máis han de tocar.

[…]

¡Adiós tamén, queridiña…
Adiós por sempre quizáis!…
Dígoche este adiós chorando
desde a beiriña do mar.

Non me olvides, queridiña,
si morro de soidás…
tantas légoas mar adentro…
¡Miña casiña!, ¡meu lar!

Sbohem řeky, sbohem prameny

Sbohem řeky, sbohem prameny,
sbohem potůčky drobné,

sbohem všemu, jež mé oči vidí,
netuším, kdy opět se shledáme.

Sbohem, můj domove,

kraji, kde jsem vyrůstal,

sade, jejž mám tak rád,
fíkovníky, kterým jsem život dal.



Louky, řeky, háje,
borové lesy tančící v povětří,
vy ptáčci švitořiví,

útočiště mého potěšení.



Rozmluvy kaštanových sadů
v nocích za úplňku,
příjemný hlas zvonu
místního kostela.



Ostružiní plné trnů,
jímž rozdmýchával jsem vášeň svou,
cestičky v kukuřičných polích,

sbohem navždy.



Sbohem radosti, sbohem mé potěšení,

opouštím svůj rodný dům,

opouštím svou vesničku, již tak dobře znám,

odcházím do světa – co čeká mne, netuším.


Měním známé za neznámé,

měním nivy za moře,

měním vše, na čem mi záleží,

kéž bych měnit nic nemusel!

[…]

Sbohem, loučím se, odcházím,

zeleň trávy hřbitovní,

pod níž otec můj odpočívá,
zeleň, již tolikrát jsem líbal,

můj milovaný domove, kořeny mé.

[…]

V dáli, tam v dáli už zvoní
zvony v jabloňovém sadu,

jež pro mne, ubohého,

už nikdy nezazvoní.

[…]

Sbohem má milovaná, i s tebou se loučím,

sbohem navždy, ach navždy,

loučím se s tebou

plačíc na břehu moře.


Nezapomeň na mne, můj milovaný domove.

Utrápím-li se samotou,

můj smutek moře odplaví.

Můj domov, mé kořeny!

TRADUCIÓN AO CROATA DE PAVLINA HRABEOVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

DESCARGAR POEMA-CARTEL

descargar-pdf
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

< VOLVER A ROSALÍA É MUNDIAL
Share